Josef Vacek: Vzpomínka na MUDr. Josefa Prágra

2021-11-22 09:22:34 | Mgr. Josef Vacek ©

V  neděli 14. 11. 2021 předčasně a po krátké těžké nemoci zemřel ve věku 68 let emeritní primář oddělení rehabilitace Oblastní nemocnice v Příbrami pan MUDr. Josef Prágr z Březových Hor.

Josef se narodil 25. 7. 1953 v Příbrami do rodiny otce Josefa Prágra, elektrotechnika tehdejších Jáchymovských dolů a maminky Marie Prágrové, povoláním zdravotní sestry. Nejútlejší část svého dětství však prožil ve Smetanově Lhotě na Písecku. Teprve po dokončení bytové výstavy v oblasti Březohorského sídliště ve druhé polovině padesátých let se mladá rodina přestěhovala do nového bytu v ulici K. H. Máchy v Příbrami VII. V této době se také v roce 1957 narodil jeho mladší bratr Vítězslav.

Na novém sídlišti bydlel někdy do roku 1972, tedy dlouhých patnáct let, zároveň chodil na blízkou 6. základní devítiletou školu v tehdejší Fučíkově ulici, později v roce 1968 začal studovat na gymnáziu v tehdejší Leningradské ulici. Téměř všechno zásadní ze svého dětství a mládí prožil na Březohorském sídlišti. Včetně pionýrských šátků a pionýrských lampiónových průvodů, které patřily do našich každodenních životů a našich mladých nadechnutí. Nicméně, architekti Václav Hilský, Otakar Jurenka a Jiří Náhlík, dokázali na počátku šedesátých let vytvořit na Březohorském sídlišti nesmírně funkční a nadčasový prostor. A v těchto místech, ve skvělém systému dvorů a průjezdů, v moři zeleně a mezi vzrostlými stromy Josef prožil svoje dětství.

Z vnímavého dětského věku postupně jako mladý muž vstupoval do světa politických nadějí konce šedesátých let. V této době také objevil nedaleké knihkupectví na tehdejším Náměstí VŘSR, které vedl prvorepublikový knihkupec pan Šimek. Ten mladého Josefa seznámil se vším zajímavým, co se v tehdejší české a světové literatuře objevilo. A zároveň probudil jeho velký zájem o moderní umění, literaturu, architekturu, sochařství a malířství. Josef tehdy koupí prvních knih položil základ svojí vynikající soukromé knihovně, jejíž kvalitě mohl v následujících desetiletích málokterý milovník umění v Příbrami konkurovat.

Nicméně, po „zlatých“ šedesátých letech přišla „drsná“ sedmdesátá léta. A s nimi normalizace, která roztříštila a mravně zmasakrovala nejméně dvě generace, včetně té nejmladší. Někteří tehdy emigrovali, jiní se nechali zkorumpovat režimem, mnozí se uzavřeli do soukromí, případně přežívali v různých nekonformních skupinách.

Josef svým přijetím na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze nemusel podobné zásadní životní rozhodnutí řešit. Veškerou energii musel věnovat především studiu, protože najednou poznal, jakým je medicína časově náročným a těžkým oborem. Po úspěšném absolvování lékařské fakulty na konci sedmdesátých let proto říkával, že nejtěžší bylo studovat nejen pravidelně, ale zejména také intenzivně. Přesto i v časech studií medicíny společně se svými kamarády Ing. Luďkem Brožkem, Josefem Jandou, Mgr. Václavem Chválem, Aloisem Dvorníkem, Ivanem Preisslerem nebo Vladimírem „Bobanem“ Roztočilem, našel někdy čas navštívit občas zajímavou výstavu nebo zajímavý rockový koncert. V této době ho také známý rockový zpěvák Vladimír Mišík společně s jeho kamarádem Josefem Jandou uvedl do nekonformního prostředí mladých pražských umělců. Josef tak získal možnost poznat osobně třeba akademického sochaře Petra Císařovského, grafika Karla Halouna nebo akademického malíře Ivana Bukovského. Vesměs nadané kumštýře, kteří mladého medika svým uměleckým a životním směřováním pozitivně ovlivnili.

Na konci sedmdesátých let nastoupil na svoje první místo v příbramské nemocnici. Postupně v rámci tzv. „kolečka“ se rozhodoval o svoji budoucí specializaci, kterou se nakonec stala „rehabilitace“. V osobním životě zároveň poznal svoji budoucí manželku, zdravotní sestru Milenu rozenou Bělochovou, se kterou se v říjnu 1981 oženil. Mladí novomanželé se nastěhovali do staršího rodinného domu v Kollerově ulici v Příbrami IV. Bydleli v těsné blízkosti domu čp. 139, bydliště velkého rodinného přítele, hudebníka, surrealistického básníka a výtvarného teoretika Josefa Jandy. A v té době ještě nevěděli, že na začátku Kollerovy ulice v domě čp. 129 žila manželka velkého českého katolického spisovatele z období první republiky Jaroslava Durycha, Marie, rozená Kaiserová. A Josef jakoby v literární tradici spojené s touto příbramskou ulicí pokračoval. V polovině osmdesátých let po narození milovaných dcer Terezy a Štěpánky a díky pochopení manželky Mileny, byl jejich dům místem setkávání příbramských přátel literatury s tehdy „zakázanými“ básníky Ivanem Wernischem, Petrem Kabešem nebo Pavlem Šrutem. Josef se zároveň navštěvoval besedy s režimem tolerovanými prozaiky a překladateli z tzv. šedé zóny, jako byli Bohumil Hrabal, Vladimír Kӧrner a anglista Radoslav Nenadál.

Tyto akce naopak pořádali další jeho blízcí přátelé z oblasti umění Ing. Miloš Fryš a knihkupec Vladimír „Boban“ Roztočil. Bylo samozřejmostí, že si od nich také získával knihy z produkce tehdy zakázané Jazzové sekce Svazu hudebníků. Bohužel to bylo v době, kdy oba jeho blízcí kamarádi byli v rámci zpravodajských akcí Bratr 1 a Bratr 2 pod dohledem tehdejší kontrarozvědky Státní bezpečnosti vedené mjr. Josefem Skuhrovcem. A v hledáčku operativních pracovníků kpt. Evžena Vyroubala a npor. Petra Hampejse se nakonec ocitl i sám MUDr. Josef Prágr. Nebyla to pro něj jednoduchá situace, protože nechtěl vypovídat proti svým kamarádům, ale zároveň nechtěl ublížit ani svým tehdy významně politicky a společensky angažovaným rodičům (otec Josef byl nejprve vedoucím Elektroprovozu UD Příbram a později ředitelem ZAT Příbram a matka Marie byla vlivnou hlavní sestrou v příbramské nemocnici). Přesto dokázal tuto situaci čestně vyřešit, i když za cenu velkého sebezáporu a mnohých těžkých nocí.

Postupně se dokázal prosadit také v medicíně, na konci osmdesátých let se stal primářem rehabilitačního oddělení tehdejšího OÚNZ Příbram. Za dlouhých dvacet pět let v této pozici, kterou obětavě vykonával až do roku 2013, zažil přeměnu OÚNZ na Nemocnici s poliklinikou a později na Oblastní nemocnici Příbram. Navzdory skutečnosti, že stále pracoval na stejné pracovní pozici a u stejného zaměstnavatele. Pacienti měli svého pana primáře rádi, protože byl laskavý a uměl výborně komunikovat jak s akademicky vzdělanými intelektuály, tak i s tzv. „obyčejnými“ lidmi. Po svém odchodu s primářské pozice mu zároveň nedělalo problém pracovat ještě další tři roky na postu řadového lékaře.

Následně, v roce 2016 se však rozhodl odejít definitivně do důchodu. I po této významné životní změně zůstal milujícím manželem svojí ženy Mileny, milujícím otcem svých dcer Terezy a Štěpánky, milujícím dědečkem vnoučat Táni, Matěje, Gábinky a Ludvíčka a dobrým tchánem pro zetě Radima a Petra. Společně s manželkou Milenou se také dokázali vzorně postarat o stárnoucí rodiče Josefa a Marii Prágrovy. Ti tak mohli závěrečnou část svých životů prožít v jejich blízkém rodinném společenství.

Svůj volný čas rozděloval mezi rodinu, kamarády a také svoje časově náročné koníčky. Byl silným březohorským a příbramským patriotem. Dlouhé roky patřil do vyhlášené „stolní společnosti“ soustředěné kolem výtvarníka a spisovatele Jana Čáky (Otto Kuchař, Ing. Jan Burgerstein, Ján Chvalník, Ing. Jan Lučík, Ladislav Antropius, Emil Kuchař a další), která se dlouhé roky scházela ve známé březohorské restauraci Vršíček. V tomto umělecky a vlastivědně orientovaném volném společenství přátel byl považován za velkého znalce moderní české literatury a moderního českého výtvarného umění. Respektován byl také pro své hluboké znalosti v oblastech bibliofilie, numismatiky a betlémářství.

Vedle této intelektuálně silné skupiny přátel však uměl zároveň také komunikovat s obyčejnými lidmi práce a někdy i s úplně klasickými „lumpenproletáři“. Zejména v jeho další oblíbené restauraci u Kosů. Také nesmím zapomenout, že pro svoji přátelskou povahu byl hodně oblíben v širokém společenství březohorských sousedů. V této inspirující části města žil se svojí rodinou šťastně a spokojeně od již od konce osmdesátých let.

Ve věku před svojí čtyřicítkou, v době kdy je náš život v půli se svou poutí, jak kdysi krásně napsal exilový spisovatel Josef Jedlička, prošel Josef hlubokou konverzí. A po následném křtu našel svoji cestu ke Kristu a katolické církvi. A součástí jeho duchovní identity se stala jeho hluboká úcta k českému národnímu světci sv. Janu Nepomuckému. Josef proto začal následně sbírat umělecké artefakty s motivy vztahujícími se k tomuto mučedníkovi. Velkou radost měl třeba z jeho obrazu, který mu namaloval jeho kamarád a akademický malíř Ivan Bukovský.

Proto pevně věřím, že nejenom jeho křestní patron svatý Josef, ale také jeho milovaný svatý Jan Nepomucký se v hodině nedělní smrti za pana MUDr. Josefa Prágra mocně přimlouvali.

Josefe, kamaráde, odpočívej v pokoji.

Mgr. Josef Vacek

Mgr. Josef Vacek ©