370 let od předání Svaté Hory jezuitům
2017-08-17 07:52:50 | PhDr. Věra Smolová, Státní okresní archiv Příbram ©
Zdeněk Nejedlý (1878–1962) byl erudovaným muzikologem a historikem. Před vznikem ČR v roce 1918 mu šlo stejně jako mnoha jiným o politické uvědomění českého národa, pak ho jeho radikální levicové zaměření přivedlo do řad KSČ. V letech 1945–1953 byl mimo jiné ministrem školství a kultury a v letech 1946–1954 členem Ústředního výboru KSČ. Byl to on, kdo otevřel cestu ke komunistické a ateistické ideologizaci našeho školství a kultury.
Předání Svaté Hory na lunetě v ambitech, současný stav po několikeré přemalbě.
(Foto Michal Profant)
Nejedlý byl velkým obdivovatelem Aloise Jiráska, jehož proslulý román Temno, vydaný roku 1915 četli za 1. světové války čeští vojáci na frontách i lidé v zázemí a všude posiloval vůli k odboji proti útisku ze strany rakouské vlády a k boji za národní svébytnost. Dodnes má většina z nás díky školní výuce toto literární dílo spojeno hlavně se zlými jezuity a zvlášť Koniášem pálícím zakázané knihy. Temno se však odehrává až v letech 1723–1729 a za osmdesát let se změní mnohé, i působení jednoho řádu.
Začátkem 17. století převážná většina lidí o existenci Boha nepochybovala, rozdílná byla jen náboženství. Dvojí víra vedla v Čechách k politickým svárům, které vyvrcholily stavovským povstáním a následnou vojenskou porážkou na Bílé hoře v listopadu 1620. Císař Ferdinand II. jako zákonně katolíky i nekatolíky zvolený panovník už toho měl dost a rozhodl se zjednat v zemi pořádek tak, že zavedl jedno státní náboženství, a to římskokatolické, protože on sám byl katolík stejně jako nejvlivnější část představitelů jeho říše.
Tovaryšstvo Ježíšovo patřilo k jeho nejvěrnějším pomocníkům v tomto úsilí a není pochyb, že metody přivádějící lidi k povolené církvi nebyly vždy správné a docházelo i k nátlaku až krutostem. Převážně ale nebyly tak strašné, jak si my v důsledku mnohaletého politického nátlaku až krutostí před rokem 1989 dosud většinou myslíme. Jezuité tehdy působili hlavně vysvětlováním, výchovou, vzděláním a osobním příkladem.
Na Příbramsko přišli jezuité jako misionáři v roce 1624 z Březnice patřící Přibíkovi Jeníškovi z Újezda. Pro nedostatek jiných katolických kněží působili i ve světské duchovní správě jako administrátoři opuštěných farností. Dalších téměř dvacet pět let s přestávkami pustošila celou zemi včetně našeho regionu císařská i cizí vojska. V klidných mezidobích si lidé z okolí zvykli pro útěchu chodit na Svatou Horu, která získávala proslulost jako pomáhající místo zvlášť po zázračném uzdravení Jana Procházky roku 1632. Nejdůležitější však bylo, že se začala těšit mimořádné oblibě vlivné a již zcela katolické regionální šlechty. Ta po dlouhých jednáních přes odpor příbramské městské rady, které šlo také o starší peněžité nadace s ní spojené a proudící dosud do městské pokladny, dosáhla svého. Císař Ferdinand III., který Svatou Horu osobně navštívil, vyhověl jejímu přání a přikázal odevzdat svatohorskou kapli do správy jezuitům.
Předání kaple stojící na pozemcích příbramské obce se konalo nejspíš v sobotu 24. srpna 1647. Kromě krajských hejtmanů Adama Leopolda Wratislava z Mitrovic a na Zduchovicích a Vladislava Maxmiliána Chlumčanského z Přestavlk se na Svatou Horu dostavili Vavřinec Ratzinger, karlštejnský děkan a vikář Podbrdského kraje. Za město Příbram přišli šichtmistr příbramských dolů a císařský inspektor František Mikler, primátor Samuel Nymburský a konšel Jindřich Cantoris. Za jezuity se zúčastnili Bernard Hermann, Daniel Krupský, Jiří Pfefferkorn, tehdejší březnický superior, který se pak stal prvním svatohorským superiorem (představeným), Jan Pošmůrný a Jiří Ferus - Plachý.
Hejtmané se postavili před vchod do kaple a přečetli shromážděným císařský list s tím, že o předání Svaté Hory ví i nejvyšší mincmistr jako nadřízený královského horního města Příbram. Dosavadní správce kaple, příbramský děkan Adalbert Klinkovicz po krátkém zdráhání a domluvě ostatních odevzdal jezuitům klíč od svatyně. Vikář Raczinger se pak od oltáře obrátil k přítomným, chválil práci jezuitů a oznámil, že k předání dochází z pravomoci pražského arcibiskupa Arnošta Vojtěcha kardinála z Harrachu. Nakonec byl zazpíván chvalozpěv.
Po skončení třicetileté války v roce 1648 se jezuité díky mecenášům převážně z řad šlechty a zámožnějších měšťanů rozhodli vybudovat ze Svaté Hory centrum náboženského života celých Čech. Šlo o široce založený barokní krajinný koncept. Putování po cestách s kaplemi například z Březnice, ze Slivice, z Prahy s tzv. Malou Svatou Horou i odjinud se stalo pro poutníky mimořádným kulturním a společenským zážitkem. Svatá Hora s kostelem, mariánským sloupem, Kalvárií, krápníkovou jeskyní Máří Magdalény, krásnou hudbou, divadelními představeními a možností koupit svým blízkým dárek byla tehdejší podobou našich současných návštěv hradů, zámků, naučných stezek a obchodních center. Je třeba si uvědomit, v jak nuzných podmínkách a v jakém kolotoči těžkých pracovních povinností většina lidí žila. Jezuité stavěli Svatou Horu z peněz bohatých mecenášů hlavně pro ně, aby i těm nejchudším a společensky nejníže postaveným poutníkům umožnili ve chvílích jejich vzácného odpočinku kromě nabytí duchovní útěchy a očisty utrápené duše také požitek z nádherné architektury a jiného umění, jinak dostupných pouze privilegovaným vrstvám tehdejší příkře rozdělené společnosti.
Z připravované knihy o Svaté Hoře.
PhDr. Věra Smolová, Státní okresní archiv Příbram ©