Vzkaz starý 438 let

2020-10-26 08:25:00 | Státní okresní archiv Příbram, PhDr. Věra Smolová ©

V neděli 13. května 1582 se na nebi objevila vlasatá kometa, z níž šel strach. V rudolfinských renesančních Čechách se hvězdám přisuzovala velká důležitost a lidé věřili, že přinášejí poselství.

Tehdejší rektor pražské univerzity Petr Codicill z Tulechova, který pocházel ze Sedlčan, považoval toto strašlivé nebeské zjevení za předzvěst zkázy, proto o něm rychle sepsal několikastránkový výklad, nechal ho v Praze vytisknout a rozvézt po celé zemi jako varování. Porovnal tuto kometu s dřívějšími podobnými úkazy a předpověděl, že mor přijde kolem svátku apoštola Jakuba 1582, připadajícího na 25. červenec.

Morová rána udeřila na Příbram a okolní vesnice v neděli 22. července 1582. Nemoc řádila ve městě a okolních vesnicích až do Božího hodu vánočního 1582 a vyžádala si na 600 životů. Nejvíc jí podléhali muži a ženy ve středním věku a malé děti. Z Příbrami černá smrt zkosila čtyřiadvacet majitelů domů a živností, které zůstaly opuštěné.

Zesnulí byli zpočátku pohřbíváni i uprostřed města na hřbitově kolem kostela svatého Jakuba, protože se ještě nevědělo, že lidé zemřelí na mor se mají pochovávat za městem, aby se nákaza tolik nešířila.

Když mor vymizel, neznámý obyvatel Příbrami usedl k novému drahocennému zpěvníku příbramského literátského bratrstva, které vyzpěvovalo na svatojakubském kůru, a rozechvělou rukou zaplnil jeho poslední prázdnou stranu.

Nadepsal ji slovy GLORIA TIBI DOMINE QVI NATUS ES EX VIRGINE - Sláva ti Pane, který ses narodil z Panny. A v další latinské větě vysvětlil, že vyznačená písmena v tomto verši dávají dohromady letopočet 1582, v němž přišla morová nákaza.

Pak pokračoval česky, aby textu porozuměli všichni: „Léto památné rány boží morové.“ Chtěl, aby se v budoucnu nezapomnělo na lítost a smutek, které tehdy všichni cítili, byť se je snažili snášet s křesťanskou pokorou. Mnozí rodiče oplakali své milé dítky, dítky zase své milé rodiče, manželé manželky a manželky manžele, dobří přátelé a sousedé jedni druhé. Z literátského bratrstva zemřeli čtyři přední zpěváci.

Na samém konci moru položil svůj život i kantor příbramské školy, mládenec Adam Poříčský, a dva malí chlapci, kteří v kostele zpívali diskant čili soprán. „Ti všichni a mnozí další nás předešli z tohoto bídného světa a svou cestu nám přenechali stejně jako naši otcové,“ zaznamenal zarmoucený pisatel do graduálu a připojil  prosbu za jejich věčný pokoj v nebi. Své smutné vyprávění končil slovy: „My pak, kteří jsme živi ještě pozůstali, čemu jinému to máme přičítati než milosrdenství Božímu, o čemž Jeremiáš prorok ve svém pláči připomíná takto: `Prý milosrdenství boží to učinilo, že nejsme spolu zachváceni`. Tím zavírajíc, neboť prý nepřestává milosrdenství jeho, neboť nežádá Bůh smrti hříšného, ale aby pokání činil a živ byl, tím se sám zavazujíc.“ A protože byl pisatel člověk vzdělaný, na samý závěr to zopakoval ještě latinsky: „Nolo mortem peccatoris, sed ut magis convertatur et vivat,“ což je biblický citát (Ezechiel 33, 11) v 21. století překládaný tak, že Hospodin praví: „Nemám zalíbení ve smrti ničemy. Chci raději, aby se od své cesty odvrátil a žil!“

Státní okresní archiv Příbram, PhDr. Věra Smolová ©