Slavnost 1 000 m svislé hloubky dolu Vojtěch roku 1875 a dobře ututlaný skandál

2015-06-25 07:43:27 | PhDr. Věra Smolová ©

V Příbrami existovala od roku 1861 městská spořitelna, za kterou obec ručila svým jměním. O rok později byla otevřena okresní záložna, jejímž předsedou a ředitelem se stal Josef Procházka, který se ve městě účastnil všeho důležitého. Tato výpomocná pokladnice vznikla především proto, že když například řemeslník potřeboval peníze, nemusel si je vypůjčovat u lichvářů, ale z vkladů, které si do záložny uložili střední a drobní střadatelé ponejvíce z řad měšťanstva. Ze zdejší městské spořitelny totiž nebylo snadné si peníze vypůjčit, každý úvěr byl pečlivě zvažován a hospodařilo se dle přísných pravidel.

Zdálo se, že budou prosperovat oba peněžní ústavy ve městě. Každoročně byla svolána také schůze členů okresní záložny. Byl přečten finanční stav záložny a členové ho odsouhlasili. Pak byli zvoleni funkcionáři na další období.

V roce 1875 za starostování Karla Haila byli ve výboru záložny významní mužové města, vesměs zároveň činovníci jak ostrostřeleckého sboru, tak Sokola: Josef Wimmer, František Ponec, Josef Kafka, Antonín Bastl, Josef Klauda, František Pleticha, Blažej Mixa, Alexander Širer a Josef Tokštein. Během tohoto památného roku, kdy se stavěla železniční trať Zdice-Protivín, dosáhl důl Vojtěch 9. května 1875 (podle pamětního spisu) jako první na světě svislé hloubky 1 000 m. Bylo tedy rozhodnuto v září uspořádat při této příležitosti pompézní oslavu tohoto úspěchu.

Když se slavnost blížila, začalo se po městě šuškat, že snad není cosi v pořádku se záložnou. Někteří její členové nedůvěřovali hlavně kontroverznímu předsedovi záložny Josefu Procházkovi a pokladníkovi záložny Rudolfu Šolcovi, o němž se povídalo, že je snad i milovník loterie. Městský kasír Alois Kulhánek, který účty záložny kontroloval, ovšem věděl jistě, že se děje cosi nekalého, protože ze záložny včas převedl peníze svých přátel do městské spořitelny.

Správa okresní záložny se však rozhodla 10. září 1875, tedy jen tři dny před zahájením slavnosti dolu Vojtěch (probíhala 13. až 15. září 1875), že se vše bude řešit až po této slávě, a to na valné hromadě naplánované na 26. září 1875 v sále městské střelnice. Předseda Procházka měl hned po jejím zahájení přednést úvahu o stavu záložny, vylíčit, jak povstaly pověsti, jež „hrozí podkopati tento blahodárný ústav“, a zároveň odůvodnit jejich neopodstatněnost. Pokladník měl předložit vyúčtování příjmů a vydání za rok 1874 a oznámit výsledek i za dosud uplynulou část roku 1875.

Slavnost tedy zdárně proběhla, ale po ní už nebylo možné poplašné zprávy ututlat. Střadatelé si běželi své úspory ze záložny vybrat, jenže ta je neměla z čeho vyplácet. Její valná hromada byla odložena a u Šolce byla provedena domovní prohlídka, při níž byly nalezeny i losy a špatně vedené účtenky. Do záložny byl dosazen Josef Tokštein, člen obecního výboru, který měl provést kontrolu hospodaření záložny. Když byly zjištěny velmi závažné nedostatky, byli Šolc, Procházka a Kulhánek, v jehož domě se záložna nalézala a jejímž kontrolorem byl, odvezeni k dalšímu vyšetřování ke krajskému soudu do Prahy.

Valné hromady záložny 28. listopadu 1875 se účastnilo 500 jejích členů, kterým bylo oznámeno, že záložna má jmění 93 474 zl. a dluh 175 394 zl., tedy že schodek činí 81 920 zl. Strhl se kvůli tomu velký rámus. Lidé zuřili nejvíc proti starostovi Hailovi, který byl místopředsedou záložny. Nejhrubšími slovy ho napadl hostinský Šimek z Hor: „Zloději sem, zloději tam...“ Říkal Hailovi: „Jak jste nám mohl při volbách, zejména při poslední, navrhovati za předsedu Procházku s doložením, že hodnějšího předsedu nedostaneme?“ Hail jen odpovídal: „Já jsem nekradl.“

Všichni tři provinilci byli odsouzeni ke dvěma letům žaláře, ovšem Šolc byl již v době vyšetřování těžce nemocen, a tak na něj ostatní svalovali největší část viny. Šolc ve vězeňské nemocnici v březnu 1876 zemřel. Josef Procházka se z vězení vrátil, ale nakonec se v červenci 1892 oběsil.

Veřejný a spolkový život ve městě i na Březových Horách byl pádem záložny ochromen, podle dochovaného svědectví nikdo z měšťanů, postižených ztrátou svých těžce naspořených peněz, neměl na něco takového ani pomyšlení. Tíseň mezi střední vrstvou ve městě panovala ještě roku 1876, kdy byla železnice zprovozněna pro veřejnost.

Zainteresovaní pánové dobře věděli, proč se zveřejněním skandálního hospodaření záložny, jejíž úředníci mimo jiné půjčovali peníze některým prominentním měšťanům bez úroků a na dobré slovo, raději posečkají. Díky jejich mlčení si osvětlené a prapory ozdobené město mohlo užít slavobrány i hornické parády. Mimochodem, vrchním ředitelem slavnosti byl c. k. dvorní rada a přednosta příbramského horního závodu, rytíř Ignác Jeschke, jehož syn – rytíř JUDr. Josef Jeschke, člen městského zastupitelstva a vedení městské spořitelny, právní zástupce města a správce vdovských a sirotčích důchodů, utekl do Ameriky s penězi svých klientů, městské spořitelny a dalších finančních ústavů v červnu 1913. Svou rodinu tu nechal. Nikdy nebyl dopaden.

PhDr. Věra Smolová ©