Recenze Věry Smolové: Film Masaryk i v příbramském kině

2017-03-14 09:21:36 | PhDr. Věra Smolová ©

Film o Janu Masarykovi režiséra Julia Ševčíka nedávno vyhrál 12 Českých lvů. Česká filmová a televizní akademie ho ocenila mimo jiné v kategoriích nejlepší film, režie, scénář a mužský herecký výkon v hlavní a vedlejší roli.

(Karel Roden jako Jan Masaryk - z plakátu k filmu)

Nečekala jsem, že půjde o školometský výčet politických událostí z let 1937–1939, takže jsem nebyla překvapena ani zklamána. Podle naprostého ticha v zaplněném kině, narušeného pouze v prvních dvaceti minutách promítání odporným chroupáním pražené kukuřice a jiných poživatin, jsem usoudila, že publikum dává velký pozor a je pohlceno závažným tématem. Ve filmu opravdu nebylo k zasmání nic.

Mám ovšem dojem, že pro diváka, který do kina přišel předem nepřipraven alespoň průměrným studiem dění popisovaných let v Československé republice i ve Velké Británii, musel být tento jinak velmi profesionálně natočený film chvílemi oříškem. Scénář totiž předpokládá, že divák například hned ví, kdo z rodiny se staral o umírajícího prezidenta TGM a mohl kárat Jana Masaryka (sestra Alice), kdo se skrývá za familiárním oslovením „Konráde“ (Henlein), kdo byl muž s páskou na oku (generál Jan Syrový), kdo byl Neville (britský premiér Chamberlain) a tak dále.

Karel Roden je v hlavní roli Jana Masaryka dokonalý a je výborný i Oldřich Kaiser, který podle mého názoru dobře vystihl Edvarda Beneše - i když uznávám, že jsem v postoji k tomuto prezidentovi poněkud ovlivněna například názory svých někdejších starších kolegyň – historiček, i své babičky (ročník 1907), která mi na můj dotaz říkávala: „Beneš měl plán – aeroplán!“ Generace, která milovala TGM a druhou světovou válku prožila v protektorátu, mu některé věci prostě nedokázala odpustit.

V roce 2006 během mého studijního pobytu v mnichovských státních archivech byl jeden z tamějších kolegů – archivářů tak laskav, že dokázal překonat svou nevoli k období „národního socialismu“, jak tehdy v Mnichově němečtí odborníci odtažitě nazývali a možná dosud nazývají období Hitlerovy vlády v Německu. Pro nás, dvě české účastnice pobytu, vyjednal návštěvu současné mnichovské Hochschule für Musik und Theater München (něco jako naší konzervatoře). Té totiž nyní slouží budova, ve které byla 29. září 1938 podepsána potupná Mnichovská dohoda. Všichni ostatní museli zůstat venku na honosném schodišti a jen my dvě jsme směly vstoupit do tehdejší zkušebny studentského orchestru, který kvůli nám dvěma na chvíli přerušil zkoušku, abychom mohly nasát atmosféru místnosti, jejíž krb a lustr se od roku 1938 příliš nezměnily. Byl to pro mě velmi emotivní zážitek, který si dosud v jistých situacích naprosto dokonale vybavuji včetně pohledu, který na nás překvapení a znejistělí mladí hudebníci upírali poté, co jim německý kolega krátce objasnil, cože se v jejich třídě kdysi stalo. Vzpomněla jsem si na tento zážitek i v sobotu v kině.

Po shlédnutí filmu Masaryk jsem ovšem poprvé v životě zapochybovala o tom, že byl ministr zahraničí z okna vyhozen. Je známo, že i TGM považoval Janovu povahu za poněkud problematickou, protože neodpovídala jeho představám o vzorném synovi. Možná, že citlivý a umělecky založený Jan Masaryk, který považoval za svou porážku už uzavření Mnichovské dohody a vznik protektorátu, po 25. únoru 1948 opravdu neunesl, že přichází další zlo v podobě komunistického režimu, který zkázu předválečné Československé republiky dokončí.

PhDr. Věra Smolová ©