Před 45 lety byla odstřelena příbramská synagoga

2014-04-09 08:22:30 | PhDr. Věra Smolová ©

Židé se směli v Příbrami coby horním městě znovu usazovat teprve od druhé poloviny 19. století. V roce 1859 tu založili pro své děti takzvanou pokoutní školu. Vytvořili náboženskou obec, která uspořádala mezi svými členy sbírku a za vybrané prostředky chtěla vybudovat vlastní synagogu. V roce 1872 zakoupila od V. Hlavy dům č. p. 104. Byl to bývalý Čečatkův hostinec U Zlatého anděla, kde se kdysi scházeli členové Měšťanské besedy a kde hrávaly příbramské ochotnické soubory a hostující profesionální společnosti, s nimiž tu několikrát vystupoval i Josef Kajetán Tyl.

Dům stál vedle pivovaru na rohu Pivovarské a tehdejší Schönauovy, dnes Hailovy ulice. Za vzor pro budovu si obec vzala budovu pražské synagogy a již v únoru 1873 předložila plán ing. J. V. Staňka na přestavbu koupeného domu na modlitebnu v maurském stylu. Za židovskou obec byl pověřen jednáním její představený Samuel Beständig. Budova byla nejprve přestavěna a pak se jednalo o vyzdobení její fasády směrem do Schönauovy ulice, kvůli čemuž musela být posunuta stavební čára. Židovské obci bylo odstoupeno dvanáct palců místa pro postavení ozdobného sloupu. Stavitelem byl Josef Smetana. Ke konci roku 1874 měla být celá stavba hotova, ale její dokončení a slavnostní otevření se protáhlo až do následujícího roku. Po přečíslování domů v roce 1890 dostala synagoga číslo 16/II. V roce 1925 byla dosavadní střešní tašková krytina vyměněna za eternitovou.

Podle dochovaného původního plánu byla v přízemí za vstupním prostorem předsíň a za ní modlitebna se sedadly pro muže. Před nimi byl svatostánek (aron-ha-kodeš) připomínající oltář v původním Šalamounově chrámu (viz fotografie z interiéru), a na něm pult, kam kladli posvátnou knihu, z které se mělo právě číst. Když se knihy neužívaly, byly uloženy ve výklenku za čtenářem. Jednotlivé knihy byly zavinuty lněným plátnem a složeny v dřevěné truhlici, kterou nazývali skříní a později archou. Výklenek býval zastřen oponou, před ním hořela lampa. Po stranách stávaly sedmiramenné svícny, se stropu a po stěnách viselo mnoho lamp. Vpravo se z předsíně chodilo do tzv. školních místností - studovny, z níž se dalo vstoupit i přímo do modlitebny. Muži byli od žen odděleni dřevěnou přepážkou, která bývala tak vysoká, že na sebe neviděli. V příbramské synagoze byla v prvním patře vybudována pro ženy galerie, odkud mohly pobožnost nerušeně sledovat. Kromě toho se z předsíně v patře chodilo do obytných místností rabína.

Po okupaci napsal už 12. srpna 1939 starosta města představenstvu Náboženské obce izraelitské po předchozím jednání s ní, že město má o synagogu zájem pro kulturní eventuálně školské účely. Správní komise královského města Příbrami se 26. listopadu 1941 rozhodla, že se pokusí odkoupit synagogu pro účely zdejšího muzea, městského archivu a zaopatřovacího oddělení. V tom smyslu se v lednu a únoru 1942 obrátila na Zentralstelle für jüdische Auswanderung (Ústředna pro židovské vystěhovalectví, která měla v kompetenci veškeré záležitosti týkající se Židů), aby jí sdělila, za jakých podmínek a za jakou cenu by mohl být prodej synagogy uskutečněn.

Cena byla stanovena na 125 600 K a prodej synagogy městskému úřadu byl v srpnu 1942 povolen. Cena se zdála přijatelná, přesto byla koupě znovu zvažována, protože městu byly mezitím pro kanceláře propůjčeny budovy Vysoké školy báňské, která byla stejně jako ostatní české vysoké školy nacisty od roku 1939 uzavřena. Musel by také být odstraněn církevní vzhled budovy, a tak 2. září 1942 údajně s ohledem na nepříznivou finanční situaci obec od koupě ustoupila.

V této souvislosti je však třeba upozornit, že v té době už příbramští Židé obdrželi výzvu k nástupu do transportu. Tím, který byl označen jako Bd a který odjížděl z Prahy 4. září 1942, bylo deportováno 175 osob ve věku od 3 do 89 let. Dalších 32 osob se dostalo do koncentračních táborů jinými transporty, nejmladšímu děvčátku nebyly ještě ani tři měsíce. Domů se jich vrátilo jen pár, většina těchto nevinných lidí byla zavražděna.

Bohoslužebné předměty a tóru ze synagogy odvezli nacisté do Prahy. Do budovy byla okupanty umístěna také rodina problémových nájemníků. U synagogy nebyl dvůr, a tak chovali přímo v domě psy, husy, kachny a králíky. Nájemnice tu zůstaly i po skončení války a svým chováním rušily úřadování obnovené Židovské náboženské obce. Dělaly v budově nepořádek, který placená posluha nestačila uklízet, a chodily po společných chodbách nedostatečně oblečené, takže budily pohoršení.

V roce 1953 byly v synagoze bez řádné smlouvy s židovskou obcí umístěny sbírky městského muzea a hospodářské provozy. Smlouvu  o pronájmu s židovskou obcí uzavřel dům osvěty teprve v roce 1958 s tím, že používání synagogy je bezplatné. Nikdo se ale nestaral o nezbytnou údržbu stavby, a tak bylo v roce 1960 zjištěno, že se štít nahýbá směrem do velmi frekventované ulice, používané těžkými nákladními vozidly. Funkcionáři Městského národního výboru (dále MěNV) a Okresního národního výboru (dále ONV) Příbram se shodli, že budova neslouží svému účelu a že výhledový plán města Příbramě stejně uvažuje ji zbořit. Zástupci církevního oddělení ONV a Krajského národního výboru se s tímto názorem ztotožnili a rozhodli, že náklady na odbourání poškozené nadezdívky štítu synagogy musí zaplatit majitel, tedy Židovská náboženská obec Příbram.

Její zástupce namítl, že objekt ke svému původnímu náboženskému účelu používán je, i když jen z části. Poznamenal, že od roku 1945 větší část budovy slouží jako skladovací a provozní prostory různých hospodářských a veřejných organizací, a to zcela bezplatně, tudíž nic nevynáší. Souhlasil s odbouráním štítové nadezdívky a řekl, že o jeho zaplacení požádá nadřízený orgán KNV prostřednictvím pražské židovské obce, která spravovala finanční záležitosti židovské obce příbramské. Židovská náboženská obec v Praze však podala námitku, že při nejlepší vůli nemůže nezbytnou demolici provést, protože nemá žádné vlastní finanční prostředky. Peníze se nenašly a štít zůstal na svém místě. Židovská obec ovšem už tehdy navrhla, aby byla celá budova postoupena do vlastnictví státu.

V budově byly umístěny sklady železářské prodejny státního podniku Domácí potřeby Středočeský kraj. V důsledku přetížení stavby skladovaným zbožím, ale hlavně otřesů způsobovaných těžkou dopravou v přilehlé ulici došlo v září 1964 k deformaci stropů a klenby mezi průchody. Klenby měly být zajištěny dřevěnými podporami. Zúčastněné strany se opět dohadovaly, kdo podepření kleneb zajistí a zaplatí, protože majitelem objektu dosud byla Církevní židovská obec v Praze. MěNV Příbram žádal, aby podpěry zaplatila a pro příští rok zařadila do plánu řádnou opravu objektu. Židovská obec budovu neužívala, neměla na opravu budovy peníze, a na výzvy nereagovala. Vedoucí odboru výstavby a vodního hospodářství MěNV Příbram nařídil Židovské náboženské obci v Praze, že budovu, do níž střechou zatéká, musí opravit do 30. června 1965, protože je stále její majitelkou.

Opravovat se nezačalo, a tak 24. června 1965 rozhodl odbor výstavby MěNV Příbram o demolici celého objektu, v němž se dosud nacházely bytové jednotky a sklad podniku Domácí potřeby. Demolici měla na svůj náklad v celém rozsahu provést Židovská náboženská obec v Praze a nádavkem ještě měla po odbourání objektu provést úpravu uvolněného pozemku a fasádní omítku na sousedních domech. Židovská obec se odvolala s tím, že nemá námitek proti demolici synagogy, ale že je dotována Národním výborem hlavního města Prahy a nemá vlastní finanční prostředky. Její odvolání MěNV Příbram zamítl. Teprve za další dva roky se jednalo o uprázdnění synagogy k 30. září 1967 a město ze strachu před zřícením celé stavby a jeho možnými následky nakonec začalo s Židovskou náboženskou obcí vyjednávat, že tedy bude demolice provedena na náklady města.

Bylo ovšem třeba nejprve vyřešit majetkoprávní stav objektu. Židovská obec chtěla budovu synagogy a pozemek pod ní darovat MěNV Příbram, jenže ten zase musel počkat, zda obdrží na demolici prostředky. Nakonec je MěstNV získal, ale nedokázal objekt vyklidit ani do konce roku 1968, a tak zase propadla rozpočtovaná finanční částka ve výši 73 000 Kč určená na demolici, a MěNV zase neměl na její provedení peníze…

Na konci ledna 1969 se stále týž vedoucí odboru výstavby a vodního hospodářství příbramského MěNV znovu obrátil na Židovskou náboženskou obec, aby přispěla na demolici částkou 46 500 Kč a ještě nabídla objekt zchátralé synagogy, z níž už padalo na chodník zdivo, do bezplatného odevzdání československému státu. Vzhledem k obecnému ohrožení převedla 13. února 1969 Židovská náboženská obec v Praze objekt synagogy s okamžitou platností do vlastnictví státu a bylo smluveno, že neponese žádné náklady na demolici.

Demolice synagogy byla provedena 10. dubna 1969 ve 12 hodin a 10 minut.

PhDr. Věra Smolová ©