Musí se Příbram zbavovat sochy, která patří k její moderní historii?

2016-05-23 07:13:43 | Mgr. Josef Vacek ©

V Příbrami není kontroverznější a známější sochy, než nadživotní postava „dělnického prezidenta“ Klementa Gottwalda, která byla v první polovině sedmdesátých let minulého století instalována na tehdejším náměstí „Velké říjnové socialistické revoluce“ v Příbrami VII.

Socha Klementa Gottwalda po akci Františka Poláka a Ondřeje Stavinohy.
(Zdroj foto: Ústav pro studium totalitních režimů)

Jednalo se o velmi kvalitní plastiku z dílny tehdejšího národního umělce a významného českého socha Břetislava Bendy, rodáka z Líšnice u Milevska. Aktuálně v našem městě neexistuje umělecké dílo, které by lépe zobrazovalo rozpornost moderních dějin Příbrami. Ideologicky je bezesporu symbolem ztráty původní příbramské měšťanské identity a originální svatohorské mariánské zbožnosti, která se dá mediální zkratkou nazvat termínem „Podbrdské Athény“. A naopak byla oslavou tehdejšího komunistického režimu, stejně jako oslavou příbramského poválečného rozvoje města souvisejícího s těžbou uranové rudy. Původní „identita“ dvanáctitisícové Příbrami byla tehdy doslova převálcována prudkým rozvojem uranového hornictví a příchodem tisíců nových obyvatel města. Dynamicky se rozvíjející město však právě v této době dostalo do vínku hluboké vnitřní rozpory trápící Příbram do současnosti. Na jedné straně utajovaný příchod sovětských poradců v souvislosti se vznikem uranového průmyslu, zřízení dvou pracovních táborů Vojna a Bytíz pro politické vězňě a dislokace Západního vojenského okruhu v Příbrami. A později také vznik „nových příbramských elit“, formujících se téměř výhradně z nově příchozích obyvatel. Jednalo se o mladé a vzdělané odborníky, samozřejmě komunisty, kteří ostentativně pohrdali vším, co dělalo původní Příbram autentickou. Zvláště patrné to bylo v jednání a vystupování pracovníků uranového průmyslu. Třeba Generální ředitelství ČSUP v Příbrami VII se postupem doby stalo neformálním mocenským centrem. Jeho nomenklaturní špičky byly dokonce dobově vlivnější, než stranický aktiv okresního výboru komunistické strany. Pod jejich vedením začala třeba výstavba „Březohorského sídliště“. Kvalitní architektura tohoto období jakoby symbolizovala novou příbramskou epochu, doprovázenou vysokou životní úrovní pracovníků uranového průmyslu a jejich rodin.

Na druhé straně zůstali příslušníci poražené „příbramské buržoasie“, pocházející z rodin příbramských podnikatelů, obchodníků, báňských úředníků z rudných dolů. A také z rodin bývalých vojáků a učitelů, stejně jako katolíků spjatých se Svatou Horou. Někteří z nich byli jako političtí funkcionáři odsouzeni k mnohaletým trestům vězení, doslova zděšení způsobily dva mocenské útoky KSČ proti příbramským lidovcům a katolickým kněžím v letech 1949 a 1957. V dobové terminologii příbramské tajné Státní bezpečnosti byli všichni příznačně označováni jako „bývalí lidé“. Svoje společenské a profesní odstavení tzv. „na druhou kolej“ nesli těžce. Nemohli se smířit s chátráním historické Příbrami a ani s plošnými asanacemi Plzeňské ulice, Rynečku a Karlova náměstí. Na druhou stranu se však snažili alespoň ve společenském životě města zachránit vše, co z jejich pohledu připomínalo první republiku a lepší časy. Byly to především mariánské slavnosti na Svaté Hoře, kterých se hojně zúčastňovali. Zachránili a nevídaným způsobem zvedli úroveň třeba Příbramské filharmonie, byli aktivními nositeli spolkového života ve městě. A všichni jako jeden muž brali jako samozřejmost, že ve fotbale se fandí jenom příbramskému Spartaku. Nikoliv Baníku, tomu mužstvu „přivandrovalců“, jak nové příbramské spoluobčany nazývali.

Počátkem šedesátých let dostali „bývalí příbramští lidé“ také nové kamarády a sympatizanty. Díky třem amnestiím, které v této době proběhly, se v Příbrami usadili i desítky propuštěných politických vězňů. Byli to lidé, kteří se již neměli kam vrátit, protože součástí jejich předchozího trestu bylo i propadnutí všeho majetku. Na druhu stranu, jedině v Příbrami měli po mnoha letech trestu šanci stát se kvalifikovanými horníky, dostat se k bytu, vydělat slušné peníze a začít nový život.

V atmosféře nebývalého ekonomického rozvoje města, spojenou s prudkým nárůstem stálých obyvatel, byla nedůvěra mezi starými a novými Příbramáky a částečně také mezi jednotlivými profesními a společenskými skupinami doslova viditelná. Pejorativní označení pro nové příbramské občany jako „brigádník“, „uraňák“ nebo „přivandrovalec“, byla znakem hlubokého „staropříbramského“ opovržení nad novou městskou realitou. Lidé si mezi sebou nadále nedůvěřovali a komunistická ideologie nemohla poskytnout obyvatelům města jednotící identitu.

A tak když v sedmdesátých letech rozhodly okresní stranické orgány pod vedením vedoucího tajemníka OV KSČ Josef Strejce o instalaci sochy Klementa Gottwalda na dnešní Náměstí 17. listopadu v Příbrami VII, rozdělení příbramské komunity se jenom prohloubilo. Vítězný symbol byl symbolem možná pro deset tisíc komunistů příbramského okresu. Možná také pro normalizační elity reprezentované tehdejšími špičkami Okresního výboru KSČ, uranového průmyslu, vedení Západního vojenského okruhu, Sboru nápravné výchovy a řediteli průmyslových a zemědělských podniků Příbramska. Naopak však byl trnem v oku příbramským antikomunistům a ostatním demokratům, kteří ji nikdy vnitřně nepřijali. Ostatně již zanedlouho po instalaci sochy se proslavené příbramské hornické hospodě Baník, lidově přezdívané „Kotel“, stojící v těsné blízkosti sochy, začalo říkat „Za prdelí“. Socha se tak stala „nemilovaným uměleckým dítětem“ Příbrami již od samého počátku. A protože v té době to opravdu vypadalo, že „socialismus“ bude v sovětském bloku vládnout na „věčné časy“, naučili jsme se sochu Klementa Gottwalda nevnímat.

O to větší překvapení připravili při desátém výročí sovětské okupace Československa v roce 1978 mladí příbramští horníci Ondřej Stavinoha a František Polák. Několik minut po půlnoci 24. srpna 1978 pomocí výbušniny odpálili sochu Klementa Gottwalda z podstavce. Výbuch rozerval sochu v rozkroku a utrhl Gottwaldovi pravou nohu. Stavinoha a Polák byli po několika dnech, díky zradě jejich „parťáka“ Jaroslava Týsla odhaleni. A za svoji protirežimní akci putovali na devět a sedm let do vězení. Pamětníci dodnes vzpomínají na masivní operaci Státní bezpečnosti, která toto „příbramské obrazoborectví“ vyšetřovala s nebývalým nasazením.

Následně byla Gottwaldova socha autorem Břetislavem Bendou opětně odlita a osazena na původní místo. Komunisté se v té době pokoušeli prosadit nový zvyk na „sovětský způsob“. Chtěli, aby se mladí novomanželé po slavnostním manželském slibu, položením květiny u sochy, poklonili památce dělnického prezidenta. Tento zvyk však neměl ve společenské atmosféře Příbrami osmdesátých let žádnou šanci. A proto po několika pokusech aktivních svazáckých funkcionářů upadl v zapomnění.

Během převratových dnů roku zažila Příbram 29.12 1989 novou a jinou formu „obrazoborectví“ proti tomuto symbolu dobové komunistické ikonografiie. Aktivní člen Občanského fóra tehdejšího ZÚNZ Příbram a KC OF Příbram MUDr. Jan Dundáček, inicioval na jednání rady MěNV Příbram požadavek na opětné odstranění sochy komunistického předáka a prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda z Náměstí VŘSR v Příbrami VII. Podle svědectví bývalého místopředsedy Zdeňka Němce byla rada města pod „údajným nátlakem“ aktivistů OF vedených Janem Dundáčkem, donucena objednat jeřáb a sochu nechat sejmout. Poměrně umělecky zajímavá socha národního umělce a bývalého člena předsednictva ÚV KSČ Břetislava Bendy, zůstala po demontáži naštěstí nepoškozena. Byla umístěna v depozitáři Technických služeb a do dnešních dnů čekala na vhodné budoucí využití. Do doby než rada města pod vedením starosty ing. Jindřicha Vařeky nepřišla v minulých týdnech s nápadem, darovat sochu Jihočeskému kraji, potažmo jeho příspěvkové organizaci Alšova jihočeská galerie Hluboká. A o tomto návrhu rady bude bez jakékoliv hlubší diskuse občanů rozhodovat zastupitelstvo města na svém jednání 23. 5. 2016.

Osobně zastávám názor, aby bronzová „příbramská socha Klementa Gottwalda“, která je zajímavá i svým jiným politickým příběhem, zůstala trvale v majetku města Příbram. Náš příbramský originál je totiž odlitkem původního Bendova originálu Gottwalda, který byl paralelně umístěn na náměstí v Písku, avšak byl hned po listopadovém převratu 1989 demonstranty zničen. Takže díky „sametovému“ zacházení jsme v Příbrami vlastníky zachovalého uměleckého originálu. Zároveň jsme také vlastníky sochy, která má pro Příbram nepopiratelnou historickou hodnotu. Vždyť kolem její „podivné symboliky“ se točily a prolínaly osudy nejméně dvou generací Příbramáků. Z pozice své „starostovské“ autority jsem proto v roce 2000 zabránil, aby v zastupitelstvu města prošel návrh na její roztavení a použití získaného ve prospěch památníku lidických dětí. Umístění příbramské sochy Klementa Gottwalda v depozitáři prestižní Alšovy jihočeské galerie bych uvítal. Avšak pouze jako trvalou zápůjčku města Příbram. Stále totiž věřím, že nenáviděná, rozbíjená a znovu vyráběná, odstraňovaná a znovu zachraňovaná socha, najde své důstojné uplatnění, jako součást historické expozice památníku III. odboje na Vojně v Lešeticích.

Mgr. Josef Vacek

Mgr. Josef Vacek ©