Jak jsem se stal trenérem rwandských judistů

2019-09-11 09:19:34 | Michal Kuba ©

Někdy se ta nejroztodivněji znějící spojení navazují tak samovolně, že jsou z pohledu jejich účastníků těmi nejpřirozenějšími. Do ulic Kigali se opírá silné africké slunce. Jsem unavený a už myslím na silný zelený čaj, který mi dodá energii. Na práci, kvůli níž jsem do Rwandy přijel.

Parkuju v chudé muslimské čtvrti Nyamirambo a v kavárně, jež je tak skromná, jak jen je to možné, si konečně dopřeju svůj čaj.

Poblíž sedí asi čtyřicetiletý muž ve skvělé kondici a se širokým úsměvem vykládá, že je trenérem kung-fu. Já na to, že jsem trenérem juda. Pozval mě k sobě na trénink, chtěl, abych ho rovnou vedl. Kung-fu neumím, tak jsem zájemce učil sebeobranu. Jemu se to moc líbilo, jen se to nehodilo pro děti a začátečníky.

Zanedlouho jsem se stal místním učitelem sebeobrany. Dnes už mám dvacítku žáků, kteří jsou sami trenéry bojových sportů – boxu, karate, juda, kung-fu, kickboxu…

Několik měsíců nato zase sedím se svým známým, piju zelený čaj a on se mi krkolomnou angličtinou snaží vysvětlit, že jeho kamarád dělá judo a že za ním máme jet do tělocvičny. Vyrážíme, jsem vážně zvědav na to, co bude následovat. Za stmívání přijíždíme k areálu, kde jsou hřiště a jakési budovy. Vcházíme do prostorné haly, v jejímž rohu připravují děti tatami (žíněnku).

Kamarád mého známého je mladý a velmi svalnatý muž – pozoruje mě s nedůvěrou. Zaslechl jsem něco jako: „Zase někdo, kdo si myslí, že umí judo.“ Půjčili mi kimono a po rychlé rozcvičce jsme se za světel mobilů krátce utkali. Vše trvalo ani ne deset minut. Od té doby mě ten svalovec oslovuje „trenére“ nebo „učiteli“. Jmenuje se Aybu Mugabo a už dvakrát reprezentoval svou zemi na mistrovství světa v judu.

Já jsem se krátce po našem zápase stal trenérem rwandské judistické reprezentace. Na další šampionát možná pojedeme spolu. Díky obyčejnému šálku čaje…

Michal Kuba

(Poznámka redakce: Michal Kuba je příbramským občanem, absolventem Střední průmyslové školy v Příbrami)

Michal Kuba ©