www.turistika-brdy.cz | www.spolekvectvrtekcz | www.ohkpb.cz | www.kdno.cz | The Champions |

Uprchlíci v Příbrami před sto lety

2015-09-04 09:59:12 | PhDr. Věra Smolová ©

Existence starého světa skončila 28. června 1914 v Sarajevu. Atentát na následníka rakouského trůnu byl záminkou světové války, jejíž bitvy probíhaly na několika frontách. Do vojska byli postupně povoláváni muži z celého Rakouska-Uherska. Doma zůstávali převážně jen nemocní, starci, děti a ženy, které se ze dne na den musely naučit muže ve všem zastoupit, přestože většině z nich bylo do té doby vštěpováno, že se do „mužských“ záležitostí nemají plést.

Foto

(Foto Státní okresní archiv Příbram)

Rakousko-Uhersko nebylo na válku dostatečně připraveno, muži povolaní do války si museli z domova přinést dokonce i vlastní obuv, ponožky, rukavice a teplé vesty v předepsané barvě. Nemělo ani potřebné zásoby potravin a jiných nezbytných věcí. Vláda se alespoň snažila z těch míst monarchie, jimiž právě procházela fronta, evakuovat civilní obyvatelstvo, a tak zabránit jeho vyvraždění, když už v tamějších zákopech umírali její vojáci po tisících. Civilisty přesouvala na ta místa svého území, kde se neválčilo.

Již na podzim 1914 přijelo do Příbrami a na Březové Hory, které měly dohromady kolem 18 000 obyvatel, 869 polských a rusínských uprchlíků z Haliče. Movitější byli ubytováni po domech, chudí v hostincích. Pokud byli židovského vyznání, starala se o ně i příbramská židovská obec. Pro jejich děti byla v budově chudobince zřízena škola. Dalších 68 haličských a bukovinských uprchlíků přijelo v únoru 1915. Koncem roku 1916 přijelo 147 Chorvatů, 55 Ukrajinců a 231 polských Židů.

Po vypuknutí války s Itálií bylo ze dne na den nutné vystěhovat obyvatelstvo z jižního Tyrolska v okolí Rivy. Dne 20. května 1915 tam byl vydán rozkaz, že se příštího dne mají dostavit na nádraží s maximálně patnáctikilogramovým zavazadlem všichni, kteří tam zůstali po odchodu svých otců, manželů, bratrů a synů na frontu (zachránili se jen cvočkaři, vyrábějící kovové cvoky na okování podrážek bot, ponejvíce vojenských). Své domy museli opustit tak, jak byly, zvířata odvést na určené místo. Neměli čas opatřit si na cestu ani dost jídla.

Bylo jim řečeno, že odcházejí na týden či dva, než fronta přejde. Museli nastoupit do určeného vlaku. Osobních nebylo dost, a tak cestovali i v dobytčích vagónech. Nevěděli, kam jedou a jak dlouho budou na cestě. Ženy, které měly většinou několik malých dětí včetně několikaměsíčních kojenců, se především snažily, aby se jim neztratily a aby je udržely při životě. Vlaky zastavovaly jen v nejnutnějších případech.

Po strastiplné cestě přijelo 26. května 1915 do Příbrami asi 400 italských uprchlíků z horských oblastí Valle di Ledro. Na Březové Hory bylo přiděleno 162 italských uprchlíků, po přistěhování dalších Italů z okolních vesnic koncem roku 1915 jich tam bylo 200. Na příkaz okresního hejtmanství byli ubytováni v hostincích. Už po pár dnech bylo z vývoje válečné situace na italské frontě jasné, že se tu jejich pobyt protáhne, a tak jim muselo být nalezeno ubytování u místních rodin a musela jim být vyplácena podpora, za kterou by si mohli opatřit aspoň něco k jídlu, aby přežili.

Zdejší lidé tady ale žádné uprchlíky nechtěli. Byla bída, jídla nebylo nazbyt. Už tehdy se na příbramském náměstí tvořily dlouhé fronty těch, kteří čekali na rozdělování chleba zakoupeného z obecních peněz. Příbramští se podle dochovaných pramenů a fotografií i osobních vzpomínek nečekaných hostů báli i proto, že třeba italští uprchlíci měli povětšinou tmavší pleť a vlasy. A prakticky nikdo nerozuměl jejich řeči.

Vyděšení Italové zpočátku nevěděli, kde jsou. Po ubytování se nesměli bez povolení stěhovat ani navštěvovat se svými příbuznými a známými, kteří byli přiděleni jinam. Jedinou oporou, která jim v cizí zemi zůstala, bylo hlavně zpočátku pár italských kněží, kteří do Čech přijeli s nimi. A naštěstí byl tehdy v Příbrami kaplanem hrabě Antonín Bořek Dohalský (pozdější farář v Hluboši, pak kancléř arcibiskupské konzistoře; byl umučen nacisty v Osvětimi 3. září 1942), který uměl italsky a který jim pomáhal ze všech sil.

Italové byli zvyklí používat pro přípravu svých jídel hlavně kukuřičnou mouku, kterou zdejší lidé nejedli, a tak se i v tomto směru hrany obrousily. Postupně si našli práci v továrnách nebo v zemědělství, aby nebyli nikomu na obtíž. Naučili se aspoň pár vět česky. I pro italské děti tu byla otevřena v sokolovně školní třída. Ještě v srpnu 1915 však mnozí uprchlíci spali na holé zemi na pohozené slámě, a proto se místní dobročinná organizace „komitétu dam“, která se charity ujala, snažila pro každého opatřit alespoň slamník.

Když přicházela zima, ukázalo se, že uprchlíci nemají ani teplé oblečení. Proto byly v Příbrami pořádány sbírky. Konala se i sbírka vánoční, organizovaná učitelkami zdejších škol. Lidé přinášeli ze svého mála mouku, cukr, omastek, vejce, mléko, povidla, mák, hrách, svíčky, ořechy, jablka, obnošené šatstvo, prádlo, obuv a další věci, „aby mohla býti uspořádána jednoduchá, ale upřímná slavnost těm dětem, které válkou jsou zbaveny svého domova.“

Především Italové byli hluboce věřícími lidmi a jejich víra jim tady pomáhala přežít. Nevěděli kdy, ale pevně doufali, že jednou se domů vrátí. Byli šťastni, když jim bylo dovoleno sejít se se svými krajany a blízkými aspoň při pouti na Svaté Hoře, která je až dosud pro jejich potomky symbolem někdejšího vyhnanství a naděje.

Nakonec tu museli zůstat více než tři roky. Několik desítek z nich zde zemřelo a jejich hroby jsou dosud na zdejších hřbitovech. Chorvatští uprchlíci odjeli v březnu 1918, ukrajinští v květnu, haličští v červnu. Když odjížděli, děkovali starostovi Maxu rytíři z Allemannů, lékařům, kteří je zdarma léčili, ředitelům škol a učitelům, duchovním a všem ostatním dobrodincům.

Italští uprchlíci se směli vrátit domů až uprostřed zimy, v prosinci. Doma je čekala zaminovaná pole a v nejlepším případě jen holé zdi jejich vyrabovaných domů. „Bohemia mia“ je tam dosud připomínána názvy ulic a náměstí, pojmenovaných po českých obcích, které je tehdy přijaly.

Přes počáteční odmítání se Příbramští tehdy přesvědčili, že se uprchlíků bát nemusí. V březohorské farní kronice stojí: „Nejvíce přízně od zdejších osadníků získali si uprchlíci italští pro svoji zbožnost a tiché skromné chování. Dospělí i dítky jejich přijímali častěji svaté svátosti (zpovídal je pan rektor Plešek ze Svaté Hory znající italsky a někdy sem dojížděl uprchlý kněz italský Don Lucillo Sartori dlící v Písku). Při mši svaté o nedělích a svátcích zpívali za průvodu varhan italské písně.“ A dál: „Doposud (1918) nalézají se zde váleční uprchlíci z Tyrol a těm bychom také od srdce přáli, aby se do své země vrátiti mohli, neb musí zde s námi strádati a bídu a nedostatek snášeti, vždyť drahota potravin a jiných životních potřeb dosáhla výše nikdy neslýchané.“


PhDr. Věra Smolová ©


REKLAMA

Město Příbram
Počasí

Podporujeme

Divadlo Antonína Dvořáka Příbram a Kino Příbram

Doporučujeme!

Spolek ve čtvrtek

REKLAMA

Starožitnosti, antik Chod

© Mgr. Jaroslav Hodrment
Webhosting a domény od GIGASERVER.CZ
Právní doložka